Její rozvoj se datuje zhruba od konce 14. století, a to vůbec nejdříve v Itálii, která čerpala ze své antické historie. Dalo by se říci, že tak, jak přibyla volnost a „vzdušnost“ v myšlení člověka, tak se projevila rovněž ve všech oblastech umění a životního stylu. Tedy v architektuře, módě, literatuře, výtvarném i sochařském umění a v nalezení tzv. lidského měřítka, které zmíněné oblasti přiblížilo zpět k člověku. Nikdo se již nemusel krčit před monumentálními gotickými katedrálami, které, trčíce až do nebes, měly přivádět myšlenky pouze k Bohu.

Móda již nepotlačovala a neschovávala tělesné proporce v beztvarých hábitech a člověk nacházel cestu kromě Boha rovněž také sám k sobě. Ani české země nezůstaly stranou, i když renesanční eopocha sem dorazila až o více než století později, koncem 15. století spolu s přestěhováním Vladislava Jagellonského ze Starého Města zpět na Pražský hrad. Nebývalý rozvoj nastal v průběhu 16. století, kdy je tato doba označována za renesanci vrcholnou. Éra vlády císaře Rudolfa II. sice zastihla renesanci už v její pozdní a poslední fázi, nicméně díky osvícenému vladaři, který své sídlo přestěhoval zpět do Prahy, vzniká na pražském dvoře jedno z evropských center pozdní renesance, označované jako manýristická dvorská kultura.

Architektura

Typickým znakem renesanční architektury jsou tzv. sgrafitová psaníčka - vyrývané ornamenty do vlhkého zdiva v podobě obálek, dále rovná okna, na šířku dimenzované stavby i prostory v nich, sloupy a pilíře, arkádové ochozy, valené klenby, dřevěné kazetové stropy a mnoho dalších prvků.  

Pražský hrad a okolí
Jeden z raných projevů renesační architektury lze nalézt na Pražském hradě: jde o Vladislavský sál, který byl vystavěn Benediktem Rejtem právě za vlády jagellonského panovníka. K němu přiléhají čtyři křídla, přičemž jihozápadní, tzv. Ludvíkovo, je prvním renesančním palácem u nás. Další stavbou související s Hradem je Královský letohrádek nebo Rožmberský či Lobkovický palác, Staré purkrabství.  Za arcivévody Ferdinanda Tyrolského byl vystavěn v nedaleké oboře letohrádek Hvězda, odkazující svým názvem na netradiční hvězdicovitý půdorys.

Hradčany, Malá Strana, Staré a Nové Město
Do Prahy příchozí vlašští stavitelé, zedníci, kameníci a štukatéři se zde postupně usazovali a začali zaučovat české řemeslníky. ti je naopak ovlivňovali českým způsobem stavby, což nakonec vyústilo ve svébytnou českou renesanci. Z těchto památek se dochovaly například Schwarzenberský nebo Martinický palác, ale i mnoho úředních a měšťanských domů: vystavěny byly například radnice na Hradčanském náměstí a Malé Straně, nebo renesanční dvojdům v Husově ulici. Známé je rovněž renesanční okno na jižní straně Staroměstské radnice s nápisem Praga caput regni (Praha matka království) či staroměstské domy čp. 463 Teuflův a č. 465 U pěti korun, nebo dům U minuty, Zajímavá je i řada technických staveb - například malostranská nebo novoměstská vodárenská věž nebo Rudolfova podzemní štola pod Letnou. Renesance neopominlua ani kostely - sv. Salvátora v Dušní ulici, sv. Rocha na Strahově, kaple Nanebevzetí Panny Marie (Vlašská).

Umění, literatura

I v renesačním umění se odrážel zcela nový duch myšlení. Postavy na obrazech stejně jako sochy poprvé získaly lidské rozměry i tvary (uplatnění poznatků z anatomie), objevila se tzv. perspektiva, díky které se zcela proměnilo zobrazování krajiny i budov, později přibyl i šerosvit. Poprvé se rovněž začala používat olejomalba. Ve světovém umění vyniklo několik osobností, z nichž nejznámější je zřejmě malíř a vynálezce Leonardo da Vinci, nebo sochař, malíř, architekt a básník Michelangelo Buonarotti, malíř Hieronymus Bosch nebo Sandro Boticelli. V českých zemích a v Praze zvlášť proslulo pak především jméno malíře Giuseppe Arcimbolda a jeho originální ovocné a zeleninové portréty, mezi jinými i císaře Rudolfa II. Z dalších malířů pak je možno jmenovat Hanse von Aachen, Josefa Heintze st., Barttolomeuse Sprangera a dále sochaře Adriana de Vries a Hanse Monta.

Renesační literatura je pod vlivem doby, ve které vznikla. Jednou z výrazných změn je, že se píše v národních jazycích a hrdinou je člověk, který "myslí". Sází se v ní především na rizum, ačkoliv milostná poetika je plná lyrických obratů a přirovnání. Próza je ovšem ovlivněna spíše vědeckými objevy. Ze světových autorů nelze opomenout Francoise Villona, Dante Alighieriho, Francesca Petrarcu, Giovana Bocaccia a především Wiliama Shakespeara.

Naproti tomu česká literatura si zachovala i svou latinskou část a autory těchto většinou poučných knih byli členové katolické šlechty, například Jan z Rabštejna nebo Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Česky psané knihy pak většinou čerpaly z českého prostředí, mohly mít nejen poučný, ale i rozverný charakter. Mezi její autory lze jmenovat například Viktorina Kornela ze Všehrd, řehoře Hrubýho z Jelení, Václav Hájek z Hájku, Mikuláš Dačický z Heslova nebo Kryštof Harrant z Polžic a Bezdružic či vydavatel Daneil Adam z Veleslavína.  

Móda

Ke zhotovení oděvu, jehož podoba byla v každé zemi odlišná, se používalo dvojích látek - jedna jemná, nejčastěji hedvábná, barevná nebo - pro nejvyšší vrstvy i vzácná bílá, a druhá tužší, těžší, často zdobená vyšíváním a krumplováním, v jiné barvě než předchozí, ze které se šil šat svrchní. Ten se upravoval dále mnoha prostřihy, z nichž vykukovala spodní hedvábná tkanina. Rozparky se objevovaly na rukávech, kabátcích, kalhotách, občas i na rukavicích či botách.

Krátké pláště, v Čechách zvané šuba, se vyvinuly z italského pláště připomínajícího antickou tuniku. Dodávaly postavě tvar a bývaly zhotoveny z brokátu a přepásány páskem. Šuba v Čechách vydržela až do 16. století, pak je již považována za nemoderní a nosí ji víceméně už jen soudci a někteří jiní úředníci. Tento plášť doplňovaly výstřední kalhoty tzv. plundry, které pobouřily i český sněm a byly pod pokutou zakázány (zřejmě proto, že byly příliš úzké a příliš obepínaly mužskou postavu od pasu dolů). V rudolfínské době se však i do českých zemí prolíná španělský manýrismus, který sice určité prvky renesance do své módy zakomponoval, ale ponechal i vlastní zvyklosti. Kalhoty se tak postupně měnily spíše v jakési baňaté "balonové" kalhoty, vycpané, končící někde uprostřed stehen nebo nad koleny, mezi měšťany přezdívané španělské poctivice. Oděv od začátku také doplňovaly nejrůznější barety, řečené fedrpuše, často kožešinou lemované, a zdobené peřím. Velmi se rozšířily jak mezi nižší stavy tak i šlechtu.

Ani ženy nezůstávaly v módě pozadu. I přesto, že panoval určitý rozdíl mezi italskými modely, kde se renesanční styl oblékání vyvinul a poprvé uplatnil, prostřihávané rukávy nebo živůtky, které byly ještě bohatě zdobeny šperky a obtočeny u krku ozdobným zlatým límcem se uplatnily i zde. Rovněž tak, ale jen mezi nejvyššími stavy, zdobení vlasů síťkami, nejčastěji zlatými a stříbrnými. Naopak nošení nejrůznějších pokrývek hlavy bylo i mezi ženami rozšířeno mezi všechny vrstvy. Měšťané se v Čechách oblékají ale přece jen skromněji, a, na rozdíl od italské renesanční módy, česká, která měla hodně prvků společných se sousedními Němci, má i mnoho společných prvků s předešlou módou gotickou. Ženy z nižších stavů chodí převážně v soukenném plášti, který kryje živůtek a sukni a nosí nikoli pantofle, ale dřeváky nebo škorně. Hlavu mají zavinutou do bílého plátna včetně brady, takže jim je vidět pouze tvář. A na toto zavinutí ještě nasazují klobouk.

Ženský šat se po proniknutí španělské módy mění podobně jako mužský. Přirozené tvary vycházející z lidské postavy jsou pryč a nahrazují je těžké, obručemi vyztužené sukně, stejně tak vyztužený trojúhelníkovitý živůtek s extrémně zúženým pasem a tuhý krajkový límec. Za luxus byly považovány rukavice, které se dovážely z Verony, Janova , Říma nebo Paříže a jejich ceny byly velmi vysoké. Koncem 16. století se mění i obuv - aksamitové  a atlasové střevíce jsou postupně nahrazovány koženou obuví.

Ženy v renesanci
Vyholená čela i obočí, plavé vlasy splétané do složitých účesů, často s falešnými příčesky, výrazně zdobené síťkami, perlovými řetězy, závoji, turbany a podobně. Dámy vlasy různými způsoby odbarvovaly nebo barvily. Pro zesvětlení vlasů na slunci používaly zvláštní klobouk tzv. solana, jehož krempa sloužila k rozložení vlasů a současně chránila obličej před opálením. Pleť totiž musela být bílá a růžová, rty ovšem rudé. Líčení, které se ve středověku považovalo za kacířské a nemravné, se nyní začalo značně rozvíjet. Šaty se, v souvislosti s humanistickými tendencemi více přizpůsobily lidským tělesným rozměrům, místo cípatých mají úzký dlouhý rukáv a poprvé jsou děleny na samostatnou sukni a živůtek, který bývá hluboce vykrojen. Šijí se hlavně z luxusních látek, střihy provází bohaté řasení a zdobení. Úzký rukáv se později začal prostřihávat, aby odhalil kousek bílé košile pod ním, nejdříve jednoduše, v 16. století již do různých tvarů, díky čemuž vznikaly na rukávech dvoubarevné obrazce. ženy často nosí na hlavě místo pokrývek i turbany nebo smotané látky, které turban připomínají.

Muži v renesanci
I oni si vyholovali obočí, avšak vlasy byly zastřiženy buď krátce nebo ponechány delší, zvlněné. Rovněž se občas zdobili jednou náušnicí a pochopitelně mnoha prsteny. Jejich šat byl krátký a nápadný, připomínající tuniku, ale s úzkými rukávy. Byl bohatě zdoben ornamenty nebo naopak z drahé tmavé nezdobené látky. Spodní "tunika" byla délky buď ke kolenům nebo naopak kratší, umně přepásaná, se složitými rukávy. V první fázi ji u krku zdobí i spodní košile. Až později začali muži nosit kolem krku z látky vytvořený límec, vypadající trochu jako obojek. K tunice patří přiléhavé výstřední nohavice, sešívané z různých látek. Přes oděv se nosí často ještě svrchní plášť, někdy lemovaný kožešinou nebo dlouhý řasený plášť se všitými rukávy a velkým, bohatým límcem. Pokrývkou hlavy byla obvykle sametová plošší čapka, baret, často lemovaný kožešinou a dozdobený peřím, popřípadě šperkem.