Ne že by v rokoku oblinek ubylo, snad právě naopak, samá kudrlinka, samý volánek, mašličky, stužtičky, cukrkandl..., jeho znakem je rokaj - asymetrický hřebínkový, často prokrajovaný ornament, napodobující mušli. Oč bylo baroko důstojnější a nábožnější, o to bylo rokoko frivolnější. Ty tam byly těžké látky na šatech, a upnuté límce až ke krku. Natož těžký nábytek, či robustní stavby. Rokoko - to je především hra - světlo, stín, divadlo, kulisa, maska, lehkost a hravost. To koneckonců ilustrují i barvy: bílá, zlatá, krémová, světle modrá, lehce narůžovělá... A empír tomu dodal ještě větší punc lehkosti, když se (opět) zhlédl v antice a již odlehčené odlehčil ještě více.
Architektura
Pozdní baroko, rokoko a klasicismus se poměrně rychle smísily a v tomto mixu je také postavena většina staveb období přibližně 1740-1880. Čistě rokokových objektů tedy v Praze příliš nestojí. Jednou z těch, které tento lehkovážně hravý styl připomínají, je Libeňský zámeček, který svou rokokovou podobu získal při rozsáhlé přestavbě, kterou řídil stavitel Jan Josef Prachner. Dnes zde sídlí Úřad městské části Praha 8. Nicméně různých přestaveb, úprav vnějších i vnitřních částí paláců i domů, stejně jako menších detailů, existuje mnohem více. Mnoho z nich lze nalézt na Pražském hradě: rokokový portikus ke Španělskému sálu ze zahrady Na baště nebo salony hradního jižního křídla (celkem dvanáct) které mají rokokovou nebo klasicistní výzdobu. Vše podle císařského architekta N. F. Leonharda Paccassiniho, který coby přední rakouský architekt tereziánského období uplatnil rokokovou výzdobu především v interiérech, a je současně tvůrcem dominanty Pražského hradu, kde sice zničil historicky rostlou malebně roztříštěnou siluetu, avšak rozsáhlou dostavbou a scelením palácových front zvýraznil monumentalitu (později dokončené) Svatovítské katedrály a vytvořil vlastně slavné panorama Hradu v podobě, která existuje dodnes (Morávek, J. - Wirth, Zd.: Pražský hrad v renesanci a baroku. Praha 1947).
Dalším objektem, na němž lze nalézt prvky rokoka je Malý Černínský palác čp. 155 ve Valdštejnské ul., s nádhernou rokokovou terasovitou zahradou s altány, schodišti a sala terrenou, která je dnes známá pod názvem Ledeburské terasy. Autorem je Jan Nepomuk Ignác Palliardi, který svoje stavitelské umění započal barokem a postupně překlenul až do klasicismu. Z této doby pochází také například knihovna Strahovského kláštera v Praze - tzv. Filosofický sál ve slohu Ludvíka XVI. nebo úplná přestavba Kolowratského paláce čp. 154 ve Valdštejnské ul. v Praze. Rokokové prvky nalezneme i v Arcibiskupském paláci na Hradčanech, kde výjimečnou vnitřní výzdobu tvoří množství dřevořezeb a rokokového štuku.
Z dalších rokokových přestaveb
Bretfeldský (Breitfeldský) palác č. 33 na rohu Janského vršku. Původně barokní měšťanský dům zvaný Léto a zima rokokově přestavěl roku 1765 pro Josefa z Bretfeldu architekt Jan Josef Wirch. Majitel v domě pořádal hostiny a plesy, mezi jejichž hosty byli také Giovanni Casanova a Wolfgang Amadeus Mozart.
U Červeného orla č. 6 pochází z počátku 15. st. Barokní přestavba renesančního domu proběhla kolem roku 1700. Renesanční kamenný portál byl zachován. Dnešní rokoková fasáda pochází ze 3. čtvrtiny 18. st. Na průčelí je barokní domovní znamení dvou andílků, kteří drží obrázek.
Dům Švábovský č. 10 je barokní palácový dům s renesanční fasádou, kterou koncem 16. st. vyzdobil malbami řeckých bohů jeho tehdejší vlastník slavný malíř Bartoloměj Spranger. Nástěnná výzdoba je raně rokoková z roku 1742.
Palác Grömlingovský - Dům U kamenného stolu, Malostranská kavárna. Původní palác vznikl přestavbou pěti samostatných měšťanských domů. V roce 1764 - 85 se stal majitelem všech domů advokát JUDr. Karel z Grömlingu, palác pro něj vystavěl architekt Josef Jäger v roce 1786. Palác zprvu převzal jméno po jednom z původních zde stojících domů U kamenného stolu, časem se změnil na jméno Grömlingovský či Kremlinkovský podle nového majitele. Palác je jedním z umělecky nejvýznamnějších děl pražské rokokové architektury.
Kaple svatého Lazara, ulice U Vojtěšky, rokoková hřbitovní svatyně z 18. století, vysvěcená roku 1762 a v roce 1778 rozšířená.
Kostel svatého Matěje, Šárecká ulice, pozdně barokní stavba, postavená na místě románského kostela, je uvnitř zařízena rokokově.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie Praha -Třeboradice, ul. Na Zlaté, původně gotický kostel z první poloviny 14. století s dochovanou žebrovou klenbou v kněžišti, zbarokizovaný ve třetí čvrtině 18. století. Kostel je jednolodní se čtvercovým presbytářem, fasády jsou členěny lizénami. Vnitřní zařízení je převážně rokokové.
Umění a literatura
Světlo, stín, pastelové tóny, přírodní motivy (veselé pastýřky a dovádiví mladíci, zvířata - to vše na popředí jakési snové
krajiny), to se v umění stalo jakoby rokokovým symbolem. Novou podobu získávaly jak sídla, která byla nově přestavována a vyzdobována, tak i venkovní prostory - především zámecké parky, jejichž formální geometrická úprava byla často doplňována drobnými stavbami jako altány, malými letohrádky, umělými jeskyněmi (grotty) či zříceninami, vodopády a fontánkami. To vše mělo směřovat k vytvoření harmonického ráje na zemi. Objevení
krajiny se odrazilo také v malířství, jednak na freskové výzdobě, vedutách nebo přímo na obrazech. U nás tento styl představují malíři jako V. V. Reiner, J. P. Molitor, A. Kern, F. A. Hartmann ml., N. Grund nebo třeba F. X. Palka.
I v hudbě se projevuje to samé, co jinde - lehkost až zvonivost, jako když šumí sekt v právě nalité sklenici, tak nějak zní rokoková - klasicistní hudba. Žádné barokní varhany, ale housle a klavír, italština v operách... J. Mysliveček, J. Haydn a samozřejmě W. A. Mozart, to jsou typičtí představitelé.
Literatura tohoto období se pohybovala jednak v intencích lehkovážnosti a galantnosti - četly a skládaly se milostné básně (populární byl například Ovidius), na straně druhé vzrůstal význam filosofů, kteří akcentovali především vládu rozumu (doba osvícenství).
Móda
Muselo být asi těžké, sednout si v rokokové sukni na židli, ale patrně to nějak šlo. Nicméně železnou obručí ve tvaru oválu vyztužená sukně asi nebyla úplně to pravé i přesto, že se na šaty začaly používat mnohem lehčí látky (pro bohaté hlavně hedvábí) než v předchozích letech. Už přechod mezi barokem a rokokem, nazývaný dobou regentství - započal módu, která zjemnila detaily, šaty učinila koketnější, ale současně i více civilnější. Podstatné rozdíly byly dva: jednak se obleky začaly měnit podle příležitostí, ke kterým se nosily, jednak se objevily pudrované paruky, a to u dam i pánů. Dodnes koneckonců kolují vtipy o nedbalém dodržování hygieny, která byla zakrývána nánosy líčidel, pudru a těžkých voňavek. Možná z tohoto období pochází i přísloví: navrch huj, vespod fuj.
Ženy v rokoku
V každém případě nebyly paruky právě zárukou zdravé pokrývky hlavy. A bylo to právě v rokoku, kdy účesy dosahovaly pomocí příčesků doslova obřích rozměrů, ke všemu ještě zdobených těmi nejroztodivnějšími předměty. Nejen květiny, ale třeba rovnou plachetnice či větrné mlýny se čas od času zaskvěly v nějakém tom vrkoči, doprovázené péry a mašlemi, div, že si dámy nevykloubily krk. Ten jim ovšem koketně vystupoval ze živůtku s výrazně hlubokým dekoltem, doprovázen umně nakroucenou kadeří. Skoro by se dalo říci, že postavu tvořila mohutná sukně na straně jedné a ještě mohutnější účes na straně druhé. A mezitím - sešněrovaný trup, s poprsím vyšponovaným směrem k výstřihu. To vše korunováno úzkými rukávy s množstvím krajkoví. Nezbytnou součástí této módy jsou ještě tři až čtyři atributy: jedním je vějíř, druhým taštička na dlouhém závěsu zvaná pompadúrka (podle milenky francouzského krále madame de Pompadour) a pochopitelně rukavice a rukávník. Tím posledním je typická muška - v dekoltu nebo tváři, popřípadě i intimních partiích těla černá náplast nejrůznějšího tvaru.
Muži v rokoku
Ani muži ovšem nezůstávají pozadu. Jejich přezdobené obleky se triumfují s těmi ženskými, atlasové a saténové svršky byly ve velké oblibě u obou pohlaví. Rovněž tak již zmíněné paruky, které se později ze zkadeřených mění do vlasů zapletených v jeden cop. Zajímavým doplňkem, který rovněž nosili muži i ženy, byly punčochy - bílé (hlavně pro muže), hedvábné, často zlatem protkávané nebo krajkované. Hotová umělecká díla. Pánové k nim nosily krátké kalhoty těsně pod kolena a dlouhý kabátec, který v podstatě zakrýval celou délku kalhot. Teprve mnohem později, koncem 18. století, se pánský oblek začíná od ženského lišit, jeho podoba už není tak zdobná a postupně se proměňuje až do podoby fraku a dlouhých kalhot století devatenáctého.
Použité prameny: Kubíček, A.: Pražské paláce,
Obrazová encyklopedie módy www.pis.cz
www.cokdyvpraze.cz
www.wikipedia.cz